Naše tělo není uzavřený systém. Kůže, jakožto největší orgán lidského těla, si vyměňuje s okolím nejen plyny a vodu. Do ovzduší vylučuje taky řadu volatilních látek, které rozpoznává náš nos. Producenty těchto pachových látek nejsme ale přímo my. Voníme podle toho, jaké mikroorganismy naši pokožku osídlují. Pot a maz, který žlázami vylučujeme, je jejich živná půda a díky rozdílné sekreci pro ně máme na různých místech na těle připravenou rozdílnou stravu. Někde je víc vodnatá, jinde zase s vyšším obsahem solí, mastnější nebo s vyšší teplotou. Každá část těla poskytuje jiné podmínky pro život. V závislosti na preferenci mikroorganismů jsou tato místa osídlena jinými kmeny nebo čeleděmi mikroorganismů. Protože se v některých metabolických dráhách liší a mají různé enzymy, vylučují jiné pachové sloučeniny. Poměr různých druhů pachů a jejich zastoupení jsou každému dány a jejich koktejl dokážeme rozeznat jako „vůni konkrétního člověka“.
Pot: živná půda pro mikroorganismy
Mikroorganismy potřebují pro svůj růst a rozmnožování vodu, vhodnou teplotu prostředí, nutrienty a některé i kyslík. Prostředí na pokožce je tak pro jejich život ideální. Potrava se na pokožku dostává přes dva druhy potních žláz, které na těle máme, a také skrze mazové žlázy, které jsou v každém chlupovém váčku. Ekrinní žlázy se nachází na povrchu celého těla, v největším zastoupení na dlaních, chodidlech, čele a v podpaží. Těmito žlázami se chladíme při sportu a jiné fyzické zátěži. Pot z ekrinních žláz je z 99 % tvořen vodou, jinak jsou v něm rozpuštěny soli, aminokyseliny, glycerol, kyselina mléčná, proteiny a další elektrolyty (1, 2).
Stres je cítit ve vzduchu, stejně jako sexuální vzrušení
V pubertě se aktivují apokrinní žlázy, které se nachází zejména v oblasti podpaží a také v oblasti genitálií a ve vlasové pokožce. Těmito žlázami sekretujeme hustou mléčnou tekutinu, v níž jsou rozpuštěné látky v mnohem větší koncentraci – lipidy, mastné kyseliny, proteiny, steroidy (jako například androstenon a testosteron), vitamíny a elektrolyty (1, 2). Sekrece nastává při emočním vypětí, stresujících situacích nebo při vzrušení různého druhu. Z biochemického pohledu je rozdíl mezi apokrinní a ekrinní sekrecí ten, že při apokrinní sekreci se vylučuje taky část vnitřního obsahu buněk – cytosolu a část membrány. Při ekrinní sekreci buňka vylučuje exocytózou jenom vybrané látky, bez ztráty většího obsahu buňky, proto je pot z ekrinních žláz chudší (3).
Bez mikroorganismů je pot zcela bez zápachu
Pubertální pach školských šaten je nám hluboce vepsaný do paměti – často je nazýván i pachem testosteronu. Tento hormon má chemickou strukturu se steroidním jádrem a je zcela bez vůně. Pokud ho ale mikroorganismy pomocí reduktázy rozloží na dihydrotestosteron, podílí se na charakteristické vůni člověka. Testosteron jako prekurzor ale není hlavním zdrojem lidského pachu, byť je určitě důležitou přísadou tohoto koktejlu. Dalšími zajímavými složkami mohou být také látky vznikající z hormonu androsteronu, který je metabolizován na androstenon s pachem připomínajícím moč a pižmo.
Nos dokáže identifikovat jednu zapáchající molekulu v trilionu dalších
Nejdůležitější původce lidského pachu můžeme roztřídit do tří hlavních kategorií. Korynebakterie metabolizují pokožkové lipidy na středně dlouhé mastné kyseliny (z kyseliny palmitové třeba vytvoří kyselinu isobutyrovou). Tyto bakterie jsou považovány za ty, které přispívají k zápachu v největší míře. Propionibakterie naopak tvoří zapáchající metabolity v míře nejmenší a stafylokoky jsou někde mezi nimi (2).
Korynebakterie jsou ve všech metabolických drahách produkujících zapáchající molekuly nejaktivnější. Vytváří nejvíce páchnoucí sloučeninu, 3-hydroxy-3-methyl hexanovou kyselinu (HMHA), kterou dokážeme rozeznat už od množství 4 ppt (part per trillion), což řadí korynebakterie k hlavním výrobcům lidského pachu. Stafylokoky vytváří středně dlouhé mastné kyseliny z aminokyselin a na rozdíl od korynebakterií HMHA nevyrábí v tak velkém množství, protože nemají tak aktivní lipázy, které se na reakci podílejí (2).
Sirné sloučeniny (thioly) jsou další skupinou zapáchajících látek. Jde zpravidla o struktury s kratším uhlíkatým řetězcem obsahující síru, které najdeme i v cibuli a česneku. V lidském potu thioly fungují podobně. Nejintenzivnější je 3-sulphanylpentanol (3SP), který voní po cibuli a trochu připomíná grapefruit. Silně masovou a ovocnou vůní má 2-methyl-3-sulfanylbutanol (2M3SB). Tyto látky rozeznáváme už od velice nízké koncentrace v ovzduší (1-2 ppt) a když je smícháme dohromady, voní velice sladce s nádechem cibule (2) – tento pach kůže jistě znáte.
Kdy jsme začali považovat lidský pach za něco nechtěného?
Pro zvířata je zápach jedním ze základních způsobů komunikace a na jeho základě si taky vybírají sexuální partnery. Sexuální přitažlivost je i dnes podvědomě podmíněna pachem člověka, i když vzhledem k našim hygienickým návykům nemusí být rozdíly tak patrné jako kdysi. Člověk na našem území voněl před sto lety úplně jinak, než jak ho známe dnes. Proti tělesnému pachu se tolik nebojovalo a pach měl v nonverbální komunikaci své čestné místo – jinak vonělo sebevědomí a jinak zase tréma nebo strach. I dnes má každá kultura jiné standardy v používání deodorační kosmetiky a frekvenci mytí, ale zajímavé je, že se od sebe jednotlivé rasy (statisticky) liší i biologicky. Ve srovnání s europoidní rasou mají Asiati například nižší obsah apolipoproteinu D, což je protein, který transportuje volatilní mastné kyseliny přes kůži. Mongoloidní rase tak chybí prekurzor pro tvorbu jedné z nejvíc zapáchajících substancí – HMHA.
A jak na lidskou vůni nahlížíte vy? Všimli jste si, že vám někteří lidi voní a jiní méně? Pokud hledáte přírodní způsob, jak zamezit vzniku páchnoucích látek, ale nechcete negativně ovlivnit svůj mikrobiom, vyzkoušejte Sněhový deodorant.
Zdroje:
- https://doi.org/10.1093/glycob/cwv102
- https://onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1111/j.1468-2494.2011.00649.x
- https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/12647810/
